Bílá voda

Dlouho očekávaný přelomový román o ženách, víře a zlu.
Bílá Voda. Takto poeticky se jmenuje pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Právě sem o několik století později přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí, která ji přivedla na pokraj sebevraždy.
Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim zosobněný démonickým páterem Plojharem odvlekl v rámci Akce Ř všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy dostala na výběr: vrátit se do civilního života, nebo s ostatními sdílet jejich příští osud.
Nezaváhala ani na okamžik. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a vystavena ponižování v komunistickém kriminálu i mučení, aby se vzdala víry v Boha. Marně. Lena však zjistí, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a brzy pochopí, že démoni obcházející minulost bělovodských řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.
"Psala jsem ten román s přestávkami deset let. Mezitím jsem četla materiály, které jsem objevila v archivech, mluvila s pamětníky, pobývala v klášteře a také prošla složitým duchovním hledáním, které mi pomohlo přiblížit se mým postavám i zevnitř. Myslím, že je to má nejprožitější kniha."— Kateřina Tučková o románu Bílá Voda
Sdílet
Byť je kniha náročná, jak emočně, tak obsahově, je nepopiratelné, že čtenáře vtáhne, doslova ho uchopí za pomyslnou duši, až mysticky ho provází dějem, ve kterém mu dovoluje věřit i nevěřit na zázraky. Se zvláštní lehkostí otevírá polemiku o postavení žen v církvi, ale také obecně ve společnosti, nedefinuje, ale přitom nenásilně obkresluje rysy dobrého a špatného, v konturách otevírá tematiku víry, odpuštění i přijetí, tedy se neustále opírá o náboženská témata a filozofii, ale tak lehce a nenápadně, že nic nepodsouvá a všechno nechává na čtenáři a jeho vnitřní reflexi. Z erudovaného čtení se tak stává mystický zážitek a nabízí se otázka, zda se to Tučkové povedlo záměrně, nebo zkrátka existuje něco mezi nebem a zemí.
Celá recenze